Když jde o nás, nevidíme jasně, neustále se na sebe díváme skrze prsty, s určitou sebekritikou. Jsme nespokojení a zaměřujeme se hlavně na nedokonalosti. 

,,Dítě nepřijde na svět s negativním vztahem ke svému tělu. Tělo se po narození stává nejdříve zdrojem pozitivních zážitků. Negativní hodnocení sebe sama si vytváříme později. Přirozeností člověka je srovnávání se s okolním prostředím a lidmi. Často tak naráží na rozpor mezi ideálním vzorem a skutečností. Tato konfrontace se může odrazit ve zkresleném vnímání vlastního těla a člověk se zaměřuje na svou postavu až kriticky subjektivně.”

Šperky, které jsem vytvořila poukazují na toto naše “deformované” smýšlení o sobě samých. Toto zkreslení je ztvárněno v podobě přívěsku, brože, zkrátka věci, kterou si neustále nosíme v sobě / na sobě, je naší součástí, tváří se nenápadně, “učesaně” a skrývá do normálních tvarů, které nás matou, a proto je těžké vidět realitu, kterou máme přímo před sebou.  

Ve své práci jsem využila zrcadlo a zvětšovací čočky. Neopomněla jsem ani schopnost kovu, který při důkladném vyleštění funguje na principu zrcadla. Vrstvila jsem na sebe materiály, které mají schopnost odrážet realitu, jako například plexisklo. Člověk má možnost interakce se samotným objektem, obraz se při pohybu různě mění a deformuje. Je třeba se k samotné realitě nějakým způsobem propracovat přes vrstvy, které ji zahalují.