Ostrava. Šumperk. Praha. To je jenom zlomek míst, na nichž jsem za svůj dosavadní život bydlela. Když jsem byla dítě, hodně jsme se s mámou stěhovali, přičemž na každém z těchto míst jsme strávili jen několik let, což bylo málo na to vytvořit si nějaké zázemí, stabilní prostředí; domov. Připadala jsem si jako nomád.

A nepřestává to ani v současnosti, kdy už jsem dávno dospělá a mohla bych si vytvořit vlastní domov; realita je ale taková, že pořád studuji a tedy si pronajímám pokojíček velký asi jako krabice od bot v centru Bratislavy, trvalé bydliště mám u táty v jihomoravské dědině Krumvíř, kde se ale zdržuji minimálně; většinou, když chci jet jakože domů, tak jedu do Mikulova za sestrou a její rodinou; mému srdci je nejblíž Praha, kde jsem žila tři roky po maturitě a když se mě někdo zeptá, odkud jsem, tak upřímně nevím jak odpovědět, vždycky říkám, že ze Šumperka, kam jsem chodila na střední, i když k tomu městu kromě zubaře už nemám v podstatě žádné vazby. Připadám si jako bezdomovec.

Na každém z těchto míst jsem vždy jedla a pila /a pořád jím a piji/ z určitých kusů nádobí, pro to dané místo typických. Některé z nich mě provází už od raného dětství, další jsou poněkud novější; některé používám doteď, některé už byly věnovány dál, jiné se poztrácely nebo nepřežily ta nesčetná stěhování… ke každému jednomu z nich se ale váže nějaký osobní příběh, vzpomínka.

A já jsem se v rámci magisterského projektu rozhodla posbírat tyto kusy nádobí, tyto příběhy a vzpomínky, a znovu je převyprávět vlastními slovy, poskládat z nich jeden velký servis, ve kterém bych měla domov vždy při sobě, ať už bych se zeměpisně vyskytovala kdekoliv.